Úžasné zážitky z pouti v Mukařově

Přesně ve stylu pořekadla "Všichni se veselili jenom já jsem v koutku tiše zvracel" mě dovedla letošní mukařovská pouť k poznání, že jediná bezpečná atrakce pro mně je vodění v kolečku na poníkovi.

To zas jednou dostala Vlaďka od spřízněného majitele pouti volné vstupenky na všechny atrakce. Původně jsem si myslel, že vše, co se nějakým způsobem točí, jezdí a pohybuje bez ohledu na mojí vůli není bezpečné a kdybych se toho držel i dnes, nebylo by mi tak, jak mi je při psaní těchto řádek. Odvahu mi dodali poníci, chodící v kroužku. Akorát mi byly krátké třmeny a rozčilovalo mě, že na poníkách přede mnou i za mnou jsou samé malé děti.

Další přišla na řadu horská dráha, která byla docela fajn, občas jezdím dost podobným stylem i autem... Pak ale dorazil na pouť i Kuba a společně jsme vyrazili na obří ruské kolo. Od toho jsem si sliboval hezký výhled na okolí Mukařova, jak moc jsem se ale spletl... Skutečnost byla taková, že jakmile jsme vyjeli nahoru, dostal jsem ukrutnou závrať a dolů se nemohl ani podívat. K dovršení všeho nás nahoře zastavili, protože někdo dole nalejzal a sedačka se ještě houpala tak, že jsem měl co dělat, abych si neublinknul dolů na ostatní zákazníky. Upřeně jsem sledoval jeden bod na protější sedačce a doufal, že nám vymezená doba již brzy uplyne. Když se tak posléze stalo, vratkým krokem jsem odešel a koupil si něco k jídlu a pití abych uklidnil podrážděný žaludek.

Pak se ovšem stalo něco, co si nejsem schopen rozumem vysvětlit — nechal jsem se přesvědčit k návštěvě atrakce, která vypadala z pohledu pozorovatele sice děsivě, ale všichni mě přesvědčovali, že je to jen zdání a že to je konečně něco, na co může jít opravdu každý... Šlo o jakousi nakloněnou rovinu, která se poměrně rychle točila a na které byly připevněny ještě sedačky na čtyřech poloosách, které se točily také, a to už docela pekelnou rychlostí a ve všech směrech. Zaujali jsme s Kubou místo v jedné z nich a byli přikurtováni. To už mi pomalu docházelo, že to asi nebude asi úplně jen tak. Když se celá atrakce dala do pohybu, došla mi celá hrozná pravda. Přestal jsem vnímat okolní svět, viděl jsem okolo jen rozmazané čáry a snažil jsem se nějak zapřít, protože některé otočky kolem vlastní osy byly dost brutální a moje ubohá hlava schytala několik ran od pojistné tyče. Kuba, celý zelený, si vedle mě odříkaval jakousi motlitbičku a nebyl na tom o moc lépe než já. Dokud jsme ještě byli jakžtakž při vědomí, pamatuju si památnou větu Kuby: "my jsme takoví pitomci, že jsme sem lezli"! Když už jsem si myslel, že opravdu umřu, byl konec a atrakce se pomalu zastavila. Po odjištění zábran jsem se sesul na zem a kdosi mě odtáhl mimo prostor atrakce. No, možná jsem odlezl sám, protože pro mě nebylo děsivější představy než že se zdržím déle a zažiju to nějakým nedopatřením ještě jednou...