Rolf | O holčičkách a poníkách

Kamarád Pavel mi onehdá vyprávěl zajímavou historku... Kdysi šel nějakou vesnicí a potkal holčičku jedoucí na poníkovi. I nelenil a pronesl památnou větu "Ahoj holčičko, nepůjčila bys mi toho poníka"? Holčička z obsahu Pavlova sdělení byla tak paf, že mu poníka bez váhání opravdu půjčila. "vykašlat se na diplomacii, prostě jít přímo k jádru věci" říkal a já jsem měl takové trochu pochybnosti o funkčnosti téhle teorie, až do letošního října.

Projížděl jsem jakousi vesnicí a v tom jsem uviděl holčičku, která seděla na bílém poníkovi, bylo jí odhadem 10 let a povídala si se dvěma zhruba stejně starými kamarádkami, které tam seděly u autobusové zastávky. Ha! Pravá chvíle na vyzkoušení památné Pavlovy věty! Zastavil jsem, vystoupil jsem a povídám "Ahoj holčičko, půjčila bys mi toho poníka"? Holčička i její kamarádky si mě změřily přísným pohledem a ta, sedící na poníkovi povídá "to jako TOHLE?" a ukázala na zvířátko pod sebou, třebaže v dohledu žádný jiný poník nebyl. "no..." na to já nejistě. "A co za to vole" na to ta milá holčička prvnímu stupni základní školy ještě neodrostlá. Přemýšlel jsem že bych nabídl čokoládu, panenku nebo něco takového. "Vole ten de jak na zavolanou, puč mu ho a nedělej fóry, víš že nám došly cíga néé?" přerušila trapné mlčení jedna z kamarádek. "Tak jo, dones nám cíga a dělej si s ním co chceš" na to holčička. To mě trošku vyvedlo z konceptu. Vize barbín a čokolád se poněkud vytratila.

- V časovém sledu události nyní záměrně pár minut vynechám, aby mě někdo neobvinil z nějakého trestného činu a pokračuju o deset minut dál -

Poník na to jak byl malej (no asi jsem dosáhl nohama na zem) byl překvapivě rychlej a docela akční. Dojeli jsme na nějaký kopec k nějakému kostelu, pak ještě dál, a když jsem se asi po hodině a půl vracel, pot tekl ze mě i z poníka. Posledních pár minut jsem se snažil (...) krokovat, abych ho nevrátil úplně mokrého. Doufal jsem že holčička nebude mít příliš velkou starost kde jsme tak dlouho. Místo toho vyvstal problém daleko zásadnější než všechny předešlé: u zmíněné zastávky nebyla ani noha.

Projel jsem celou vesnici, holčička prostě nikde. Půl hodiny jsem jí hledal, mezitím jsem psal SMSku Pavlovi, jakže řeší problém, když se jaksi během vyjížďky ztratí majitelka poníka a není k nalezení. "Vejde se ti do auta?" byla odpověď, kterou jsem nechtěl dostat... Zkoušel jsem, jestli by koník nešel domů sám když ho nechám jít kam chce on, ale ukázalo se, že poník chce především běhat a je mu celkem jedno kam. Byl jsem už dost zoufalý a přemýšlel jsem, co teď budu jako dělat. Pak mě napadla spásná myšlenka - hospoda!

Od domorodců jsem se dozvěděl, že ve vesnici jsou hospody dvě. První byla nějaká nóbl a dovnitř jsem ani nešel. Překvapení - když jsem dojel ke druhé, poník automaticky zamířil k zábradlí před hospodou a zaujal odpočinkový postoj.
Uvázal jsem ho tedy a zamířil dovnitř. A bingo! Byly tam všechny tři. "To už si tady?" na to majitelka. "Doufám, žes ho pořádně prohnal hajzla" byla její další věta. "No, je u zábradlí, kam ho mám dát?" na to já. "Nikam, nech ho tam" na to ona a ani se nešla podívat, jestli jsem ho tam opravdu nechal. Po téhle události už věřím všemu a myslím že památnou větu už radši používat nebudu!