Ekís je sice hřebec, ale dá se jezdit na ohlávce a bez sedla a je to zlatíčko. Nepočítám tedy to, když se pásl na břehu řeky, natahoval se dolů pro trávu, já na něm seděl bez sedla a pod předníma nohama se mu utrhl břeh. On si tehdy namočil jen přední nohy, ale já jsem letěl po hlavě přímo do řeky a kus suchého na mě nebyl :-)
Tentokrát jsem ovšem nejel k řece ale na druhou stranu do kopců a ještě jsem si vzal westernové sedlo aby fakt byl jistota že se nic nestane ;-) Dost dlouho vypadalo že se opravdu nic nestane, ale jak už to bývá... Byla už skoro úplná tma, pozoroval jsem krásnej vycházející měsíc nad protějším kopcem a chystal jsem se přecválat si poslední louku směrem domů. Tak jsme tedy pomalu nacválali po kraji louky, podél křoví, co bylo po levé straně. Nedával jsem pozor, koukal jsem po krajině, když tu jsem najednou koutkem oka zahlédl něco na cestě před námi, ale to už Ekís skočil doprava a já pokračoval rovně dolů. Žuchl jsem vedle TOHO a pevně doufal že to není prase nebo něco podobného. No nejdřív jsem se šíleně lekl, pak jsem TOMU začal šíleně nadávat a pak jsem se to (neúspěšně) snažil zvednout na nohy.
Byl to opilec, který po čtyřech vylezl z křoví! No, na tom místě relativně daleko od civilizace bych čekal ledacos, ale tohle bylo i na mě moc. Opilce jsem zanechal svému osudu, protože když má člověk jednu ruku mimo provoz a v druhé drží koně, který ho pořád někam tahá, těžko zvedne stokilového opilce silně ovlivněného zemskou přitažlivostí. Doufám že dotyčný nebožák dolezl domů v pořádku. Moje ruka to taky snad přežila, ale stejně se mi zdá, že poslední dobou nějak moc často padám.