Máš-li z dětí strach - je tady valach!

Estar je anglický plnokrevník. Má za sebou poměrně bohatou dostihovou minulost a teď si užívá důchod spolu se svým kamarádem poníkem v jedné vesnici kousek za Prahou.
Jedno odpoledne jsme vyrazili s Pavlem na Žernovku, ovšem Toris byl klasicky zabraný, tak jsme vymysleli návštěvu Estara a poníka. Zavolal jsem majitelce "jo, klidně si je vemte, nojo, ale ale nikdo není doma a já jsem vzala sedla a uzdečky dovnitř"... Problém, ale ne zas tak velký. "Maj aspoň ohlávky?" na to já.

Ohlávky měli a kus provazu jsme našli taky. Zbývá ještě dodat že Estar je sice super koník, ale jízda bez sedla je na něm, no, řekněme ne úplně pohodlná. Jeho záda jsou trošku prohnutá, ovšem kohoutek vyčnívá asi tak 20 cm nahoru. I tenhle problém jsme zdánlivě vyřešili - dvě tlusté westernové deky problém lehce vyřeší. Problém byl jen v tom jak nasednout a neshodit přitom z Estara ty deky. Podařilo se, já nasedl na Estara, Pavel na tlustého poníka bez kohoutku. Po chvíli jsem ale zjistil, že ani dvě deky nejsou úplně to pravé a tak nějak jsem se nahoře furt někam posouval a šetrně jsem sdělil Pavlovi, že se cítím jen na krokovku.

Obešli jsme půl zamýšleného okruhu když Pavel už psychicky nevydržel krok a nabídl výměnu koní. S radostí jsem souhlasil, já dostal pohodlného poníka :-) Bylo to však v lese a nebylo z čeho nalézt. Musel jsem nakonec pomoct nahoru Pavlovi já, ale nalézt tímhle způsobem a neshodit při tom deky se ukázalo nemožné. Pavel následně začal předvádět neobyčejně komickou proceduru, když se snažil sedíc na koni pod sebe deky dostat. Nakonec se tak nějak podařilo a mohli jsme pokračovat. Nicméně, ani Pavel se moc do rychlejšího chodu nehrnul což úplně chápu (prostě sedlo je sedlo), takže jsme se pomalu vraceli. Mezitím padla tma, tak jsme nasadili baterky čelovky.

V lese je místo, spíš lesní křižovatka, kde se sbíhá několik lesních cest a končí pláckem, z kterého už pokračuje asfaltka. A tady dostal Pavel nápad, že trochu cvalu by neškodilo a jestli na něj počkám, že kus popojede a docválá pomalým cvalem zpátky k nám. Byla už skoro úplná tma, tak jsem nechal poníka pást a čekal jsem na rozcestí. Poník mě mezitím zatáhl kus vedle na trávu a začal se cpát. Čekal jsem, čekal, a najednou slyším zdálky dusot, který se rychle přibližoval.

To už jsem slyšel i Pavlův křik - byly to jakási marné prosby o zastavení nebo alespoň zpomalení adresované Estarovi, který hledal poníka a trochu ho přehlédl. Dusot se vzdaloval, až utichl úplně. Vyrazil jsem tím směrem a v duchu jsem si opakoval zásady první pomoci a doufal jsem, že se udrží a nespadne. "Chudák Pavel!" "Dost možná, že už ho nikdy neuvidím" honilo se mi hlavou v tmavém lese. Cestou jsem postupně nacházel na zemi různé věci - čepici, mobil, druhý mobil, o kus dál ležela GPS navigace, svítící baterka čelovka... Opravdu soucítit jsem s Pavlem začal, když jsem narazil na jednu a poté i na druhou deku. "Tak, teď už by snad měl lepší, kdyby spadnul" napadlo mě, ale v tom už jsem slyšel kopýtka a za chvíli se objevil Esťa i s Pavlem, který byl sice trochu v šoku, ale vysokým hlasem nemluvil.

Zbytek cesty se už nestalo nic, až na kočku, která měla spadeno na poníka (on si to myslel, já ne) takže jsme sice skákali na místě, do silnice, ale ubránili jsme se krvelačné kočce :-)