Dostih s Estíkem

Dana, majitelka Estárka, mi vždycky dobře radila - je to koník z dostihů, byl dost dobrej, občas se na něm báli jezdit i žokejové. Vzhledem k tomu, že už pár let neběhá a má westernové sedlo, je z něj prima koník na courání a běhání po lese. Dá se s ním dělat cokoliv a je zlatíčko. Jen na jednu věc je potřeba dát pozor, když se pustí do ryhlejšího cvalu, vzpomene si na svá dostihová léta, z cvalu se během chvilky stane trysk a pak už je zastavení nebo i zpomalení víc než obtížné. Prostě mu to v hlavě přeskočí, přestane vnímat okolí i jezdce a chce jen běžet.

Při jednom ze svých výletů s ním jsem v rámci bloudění přijel do nějakého velikého jablečného sadu, kde byly stromky v řadách a mezi nimi tak čtyřmetrové dlouhé rovné uličky do mírného kopce, tráva posekaná. Ukázal jsem to Estíkovi s dotazem, jestli mu to něco nepřipomíná. Ještě se musím zmínit, že jsem ten den jel jenom tak bez uzdečky, jen s provazovou ohlávkou na kterou jsem cvakl otěže. Přemýšlel jsem o tom, jakou rychlostí takový závodní kůň běhá a napadla mě úplně bláznivá věc - měl jsem GPSku, ten kopeček je dost dlouhý abysme na konci zastavili a Esťa by se jistě taky nenechal dlouho přemlouvat, no prostě... stačilo málo.

Stačilo lehce pobídnout a přitom si okamžitě nezačít hrát s otěžema. Estar pochopil a vyrazil. Celý se natáhl, snížil a zabíral. Do rytmu cvalových skoků si frkal a mě se začlo zdát že dráha ubíhá ryhleji než se zdálo a že už slzím od větru a že je načase začít brzdit. Stalo se ovšem něco hrozného. Přitáhnu a už jen vidím jak konec provázku, kterým je zavázána provazová ohlávka, vykluzuje ven z uzle a už jsem měl v ruce otěže i s ohlávkou! Estar hodil hlavou a zrychlil. Snažil jsem se ho ukecávat, všeljak tahat za hřívu (haha!) a to bylo asi tak všechno co jsem mohl dělat. Velkou rychlostí se přibližoval les a cesta, vedoucí domů. A mezi tím ještě les a dloouhá louka. Nepříjemný pocit bezmoci. No, než jsme se stačili vřítit do lesa, zachránil mě jednak nový krmelec vedle cesty a pak taky jelen, který se v něm občerstvoval. Obojího se Estík lekl tak, že začal prudce brzdit až zastavil a koukal co to je. To mi stačilo abych rozklepaný seskočil dolů a rychle nasadil zpátky provazovku. Takže zbytek cesty domů už jsme šli v klídku. Ale na podobné blbnutí už příště beru rozhodně nějaké spolehlivější uždění ;-)