Putování na Sázavu 2005

Na Sázavu jsme vyjeli tentokrát netradičně ve čtvrtek krátce před polednem ve složení: Simona (Savan), Pavel (Hawk), Jana (Saša) a já (Toris). Vlaďka celé dopoledne tvořila vodítko na Savana, který se nedá uvázat na pevné, ale potřebuje takové to gumové — elastické, které má tu vlastnost, že když se kůň poplaší, odejde sice také jen na konec vodítka, ale narozdíl od normálního má toto najednou místo dvou metrů asi 50 metrů a pak jsou dvě možnosti. Buď se kůň uklidní a vrátí se, anebo se utrhne karabina u ohlávky, potká nás na cestě podél vodítka za koněm a zabije nás. Ale zpátky k věci — Vlaďka kladla všem na srdce ať se o vodítko pečlivě staráme a hlavně ho nikde nezapomeneme.

Pavel dostal pod sedlo jakýsi odporný kus kožešiny. Řekl jsem mu že je to hnus a že to vypadá, jako když si strčil pod sedlo chcíplou ovci. Toto přirovnání bylo tak příhodné, že se ujalo a kolemjdoucí se po cestě asi dost divili, když stále někdo z nás na Pavla pokřikoval, že mu "zase zpod sedla vylejzá ta chcíplá ovce". Po ujetých asi dvou kilometrech jsme zjistili, že sice máme sebou několik prázdných PET flašek, pumpičku na kolo, disketu, ale zapomněli jsme detail — gumové vodítko na Savana... Naštěstí to už nám do cesty přijela Vlaďka svým "autem" a vodítko nám podávala.

Samotná cesta probíhala celkem normálně, tentokrát jsme ani nikoho neztratili, když nepočítám stálé přesedlávání Hawk, pod jejímž sedlem se nelíbilo chcíplé ovci. Abysme se vyhnuli asi kilometrovému úseku, který bysme museli jet po asfaltu, rozhodli jsme se, že to zkusíme objet po loukách. Tornádo, který jel první se najednou ze cvalu zarazil, a že prý dál nepůjde. Přemlouval jsem ho, vyhrožoval mu, ale všechno zbytečné. Tak jsem tedy slezl a šel jsem před ním. Zem se sice trošku houpala, ale husté zelené traviny se zdály dostatečně pevné. "Buď hodnej koníček, není tu nic, čeho byses musel bát nebo do čeho bys mohl spad..." konec věty zanikl v nadávkách, které jsem vypouštěl, když jsem se vyhrabával z potoka, který nebyl vůbec vidět, protože byl zarostlý v (extra žahavých) kopřivách a do kterého jsem zahučel. Tornádo to se zaujetím pozoroval a myslím že ho to dost pobavilo. Naštěstí už nedaleko byla hospoda a rybník Propast, kde jsem se usušil a najedl, takže jsem se uklidnil :-)

Sluníčko pálilo když jsme z Propasti odjížděli a tak jsme dostali nápad vykoupat sebe i koníky v přilehlém velkém rybníku. A jak to dopadlo? I když byla voda docela studená, myslím že se to koníkům dost líbilo a nám ostatně taky, jak je vidět z fotek. Další úsek cesty jsme už museli projet celkem rychle, protože se blížil večer a my jsme chtěli být na místě ještě za světla. Nakonec se nám to i podařilo ale bylo to jen tak tak. I jsme ještě stihli objet okolní louky. Ale na první den bylo zážitků myslím až dost. Na statek ve Vodslivech, kde koníci přespávali jsme dorazili asi v osm a skoro všichni se rozhodli pro nocleh venku, protože bylo krásně, teplo, a navíc svítily hvězdičky.

Ale nic není tak idylické jak vypadá. Když jsem druhý den ráno přijel, našel jsem nocležníky v dost tristním stavu. Pavel měl velkou bouli na čele a Jana měla celou hlavu včetně obličeje plnou krvavých šrámů a škrábanců. Na můj dotaz co proboha dělali jen zasmušile mlčeli, až když jsem je začal podezírat z nějakých nočních hrátek, přiznali že tak idylické to nebylo. Původu boule se nedivím — když si někdo ustele zrovna pod jabloní s ohromnými jablky v době dozrávání, není se čemu divit. Zajímavější to bylo s Janou. Vypověděla, že uprostřed noci jí vzbudily divné zvuky. Protože podle jejích vlastních slov "byla tma jako v p....", neviděla nic, ale bylo víceméně jasné, že se nedaleko od její hlavy perou dva kocouři. Nenapadlo jí nic lepšího než udělat "číčí" čehož se kocouři vyděsili a přeběhli přímo přes její hlavu (vždycky jsem si myslel, že kočky v noci vidí...)