Zběsilý autobusák

To jsem tuhle čekal kdesi za Prahou na zastávce na autobus linky 331, který mě měl dovézt za celkem krátký čas domů. Nakonec se ta cesta trochu protáhla :-)

Autobus dojel na mojí zastávku celkem na čas, sice už byla tma, takže mě málem přehlédl a nechal tam, ale vzhledem k tomu že jsem byl posléze jeho zatím jediný pasažér, tak asi 50 m za zastávkou i dobrzdil a počkal na mě. I cesta probíhala celkem v klidu. Zajímavé to začlo být v okamžiku, kdy řidič dojel k hrazení se zákazem vjezdu. V tu dobu už nás bylo v autobuse 5 a tak začla porada. Ve většině jsme byli my, kteří jsme tomu dobrému muži radili, aby jel jinudy, i cestu bysme mu poradili. "Ale já tudy ještě ráno jel", byla jeho odpověď. Stále nám ukazoval na světelný panel, kde měl napsáno že tudy jet má, tudíž že tudy taky pojede. Protože "co je v počítači, to platí". Sice jsme mu říkali, že to nemusí být už průjezdné, ale nedal si říct no. Porada skončila, my jsme mu odtáhli zábradlí bránící vjezdu a vydali jsme se vstříc nejistotě...

Lidi, venčící psy na nás koukali dost divně, ale řidiče to neodradilo. "Hele, policajti", zvolal vesele řidič a v tu chvíli už nás stavěli. Zastavili nás a začali přesvědčovat, že TUDY to opravdu nepůjde, neboť tam chybí kus silnice. Řidič ale argumentoval tím, že za TÍM MÍSTEM je zastávka, kterou má v jízdním řádu, tudíž že to nějak jít musí. Nakonec i on pochopil že tudy cesta nevede a začal se tam otáčet. Kupodivu manévr se zdařil a my vyjeli zas stejnou cestou.

Radili jsme cestu, ale dobrý muž za volantem byl jiného názoru. "Kudyma to vede tudy?" ptal se a ukazoval prstem do podivně úzké silničky vedoucí kamsi do tmy. Nikdo nevěděl a on to bral jako výzvu. Jeli jsme podél nějakých hal, silnička se ještě zůžila a zatáčela v ostrých úhlech k jakýmsi jiným halám. Najednou konec - zákaz vjezdu. "Tohle nevycouvám a otočit se není kde" otočil se na nás s výrazem "a teď to řešte". Navrhl jsem mu, že teď už je to asi jedno, ať pokračuje do zákazu a tam že to třeba půjde někde otočit, protože jinak tu přenocujeme. Nálada v autobuse se viditelně zlepšila a byla to docela sranda. Návrh byl přijat protože jiné řešení neexistovalo. Po chvíli jízdy jsme zjistili, že jsme uprostřed v areálu nějaké fabriky, všude byly jakési palety se zbožím a zaparkované kamiony. Otočit se bylo kde. Ovšem vyjet ven už nebylo kudy. S hrůzou jsme zjistili, že se mezitím zavřela závora u vjezdu a nebyl tam nikdo, kdo by pomohl. Jediný, koho to pobavilo, byl řidič. "Haha, to je dobrý, za 5 minut mám zase vyjíždět z konečný, to asi nestihnu". Vystoupili jsme a rozběhli se po areálu sehnat někoho, kdo by nás pustil ven. Ale nikde nikdo. Další porada. Zvítězila hrubá síla tří lidí, která závoru nadzvedla (mno, nalomená už byla asi před tím...), autobus vyjel ven a zbytek závory klesl zpět.

Konečně jsme se dostali na správnou trasu objížďky a řidič se snažil dohonit co šlo. Uměl toho dost. Udivilo mě, jakou rychlostí jde projet zatáčka, aniž by se autobus převrhl. Na dalších stanicích, které řidič náhodou nepřejel, nastupovali ještě další lidi a většinou nadávali na zpoždění. To jen my věděli svoje. Nějací dědové chtěli vystoupit na zastávce, kterou jsme minuli asi stokilometrovou rychlostí a hned se začli rozčilovat že nejen že jede pozdě, ale ještě projíždí zastávky. "No však právě proto" byla odpověď a všichni v autobuse se zas úžasně bavili.

Dojeli jsme sice asi o půl hodiny později, ale zas mám o dost lepší náladu. Jak málo stačí... :-)