Sázava 2006
Letošní výlet na Sázavu byl plný bloudění s GPSkou, plísní všeho druhu a pavouků ve stanu.
První den nás jelo pět - z Nedvězí přijeli na Žernovku Dáša (Oranka) a Pavel (Zlá Plíseň) , tam jsem se k nim přidal já (Šošon), společně jsme jeli do Kostelce k Daně (Hodná Plíseň) a pak do Vodsliv. Ještě s námi jel souběžně Tonda (Chosita), ale ten vyjel asi o 4 hodiny později a na místě byl asi o 4 hodiny dřív než my. Na druhou stranu, my jsme si cestu užívali a neměli jsme z krajiny okolo jenom rozmazanou čáru ;-) Jediné dva trable byly ty, že Zlý Plísňák se snažil sežrat Šošona - tedy zůstalo u náznaků, k fyzickému kontaktu nedošlo. A druhý trabl byl ten, že Šošon měl malé pony sedlo, do kterého se dvoumetrovému člověku poněkud blbě skládá a za chvíli mě bolelo úplně všechno. Velké štěstí bylo, že Pavla bolelo taky úplně všechno, a to pro změnu z distančního, polo-westernového sedla. Po výměně koní už bylo všechno OK. Tedy skoro, pravda, že jsme si ty koně cestou úplně různě měnili, zajímavé je, že když člověk přesedne do jiného sedla, může jet ještě další kus cesty, třebaže měl ještě před pěti minutama pocit, že nejpozději do dvou kilometrů bude po něm. 
Cesta tam byla dost dobrá - jediné město, přes které jsme museli přejít, byl Kostelec. Abysme toho využili, dali jsme si na náměstí v cukrárně pár dortů na posilněnou a jeli jsme dál. Cesta ubíhala hezky, vedla převážně po měkkých lesních cestách, loukách a posekaných polích. Nijak jsme nespěchali a tak není divu, že plánovaný oběd plynule přešel ve večeři. Protože kolem hospody Na Propasti jsme nejeli, stavili jsme se v hospodě Na Mariánce před Stříbrnou Skalicí, něco jsme pojedli a už za mírného šera jsme vyjeli k Vodslivům. V tu chvíli nás ještě čekalo stavění stanu, mě cesta do Chocerad na kole pro auto, příprava druhé večeře a krmení koní. Ten večer nás zachránila GPSka, kdy jsme se vybodli na cesty a od hájovny Vestec jsme jeli lesem přímým směrem. Dojeli jsme za skoro úplné tmy a zamotali jsme se až těsně na dohled od statku :-)
Další den, v sobotu, jsme měli sraz u dvora Javor s TurboPetrou na TurboHuculovi a těšili jsme se, že nás zase provede po jejích známých cestách. Tentokrát vymyslela snad ještě hezčí cestu než vloni, a stejně tak nikdo jejímu Adžíkovi nestíhal, i když se ho údajně den před tím snažila unavit :-) Vyzvídali jsme historii rozpadlého a vyhořelého statku Javor a ona nám vyprávěla pohnutou historii, plnou krvavých i jinak odporných činů a událostí, které pronásledovaly každého obyvatele tohohle "prokletého" místa, odkud se za tmavých nocí nese zvuk dědského pláče, což tvrdila nejen Petra... To zaujalo Dášu a Pavla natolik, že zatoužili prozkoumat tuhle mohutnou stavbu, nyní už rozvalinu, zarostlou v kopřivách. A usoudili, že nejlepší doba bude půlnoc. To jsem tedy odmítl hned - do duchy obydleného stavení se vydávat o půlnoci hraničí s šílenstvím. Tak jsme se tam stavili cestou z výletu s Petrou. Ona sama tam ale jít odmítla a odpojila se dřív. Prolezli jsme celý statek včetně sklepení, ale nic nadpřirozeného jsme nenašli. Naopak, já jsem si odnesl na botě cosi naprosto přirozeného, neměli jsme baterku no...
Mezitím stihl ještě Pavel udělat drobný faux-pas. Po cestě se k nám měla připojit ještě jedna kamarádka, která slíbila, že přijede na oslovi. Osla valná většina z nás nikdy ani "naživo" neviděla, natož aby se na něm svezla. Co jsme nevěděli bylo to, že osel mezitím začal kulhat, takže Bára přijela na svojí kobylce, šedé huculce Brigitě. Všichni to poznali, jen Pavel nadšeně zavolal: "jé, to je krásnej oslík!"
Na oběd jsme tentokrát nešli do bolš hnusného Parkhotelu s nepříjemnou a arogantní obsluhou, ale našli jsme útulnou hospůdku hned u řeky na druhém konci Českého Šternberku... Večer už jsme neměli na nic moc sílu, postavili jsme stany, nanosili jsme tam matrace, peřiny a tak a jeli jsme na večeři do Sázavy. Mezitím pro Danu přijela rodina, které došlo jídlo - musela domů a přes noc jim navařit. Ráno jí ovšem přivezli a Dana přivezla i horké kafe a buchtu, no paráda. Po snídani jsme se už vypravili na cestu zpátky. Díky GPSce jsme se dost zamotali v lese za Skalicí, ale nakonec jsme nějak vybloudili, to když se vedení ujal místo GPSky Pavel. Naobědvali jsme se na Propasti, v Černých Voděradech jsme se rozloučili s Danou, která jela svou cestou do Kostelce a my jsme pokračovali přes Voděradské Bučiny až na Žernovku, Dáša s Pavelm následně až do Nedvězí. No my i koníci jsme to zvládli, těžko říct kdo byl víc zničený, já jsem se tedy zotavoval asi týden v práci. I nejmenší Šošon to celé ušel celkem bez problémů a ke konci byl pořád první. Ale pro příště bude lépe si vzít na takovou výpravu velkého koně :-)
Fotky jsou na adrese http://album.to.me.cz/viewer.php?albid=432&stage=1